fbpx

Čekám dítě a netěším se na něj… Co s tím?

9.1. 2019Lenka Uhrová5152x0

VAROVÁNÍ: Možná, že tento článek u některých matek vyvolá rozporuplné pocity… možná, že jiným třeba pomůže.

UPOZORNĚNÍ: Vím, že ne každý má to štěstí mít děti a věřte, že se nechci rouhat, když tohle píšu, ale taková je prostě realita některých matek .

Pomooooc, jsem těhotná

Už to bude sice tři roky, co jsem zjistila, že jsem těhotná – ne nebojte, už jsem porodila 😊 – ale do teď si vzpomínám, co se mi honilo hlavou… Bylo to něco jako – pane Bože už? Já čekala že to přijde tak za rok… Teď se má narodit neteř, musíme ji zapít… V létě se mám vdávat, já se přece NIKDY nebudu vdávat těhotná… Taky jdeme na koncert Iron Maiden… Hmmm, to bych měla stihnout i Masters of rock, aspoň jeden den, když je tam Avantasia…

Jak jinak než rock baby 🙂

No a taky teda musíme letět na svatební cestu k moři, páč kdy se někam s dítětem dostaneme… Ježííííš, kolik já toho ještě musím stihnout, než se narodí??? No, paráda, to mi asi skončí život, nebo co… A pak teprve přišlo to – tyjo a co já vlastně budu s tím dítětem dělat??? Vždyť jsem nebyla schopná ani přebalit ségřina děcka??? Co přebalit, ani povozit v kočáře…

Vždyť já se neumím postarat o nikoho jiného než o sebe… ne, fakt ne… psa jsme měli jako děti, ale neměla jsem k němu vůbec vztah, jaký kdekdo má ke zvířatům… dokonce ani kytky v mé domácnosti nepřežijí… nebude to dítě chudák? Takovou mámu???

Panika

No a co porod? To já přece nemůžu zvládnout, to musí bolet jako prase… já chci rodit císařem… prosím, ať rodím císařem, já nechci být roztrhaná na kusy, jak některé holky popisují… já se BOJÍM!!! Porod je přece otřesná záležitost… ale když šlo dovnitř, musí i ven… že prý… říkají to lidi… Musí? Fakt musí??? Sakra asi teda jo, ale jak???

V hlavě mi často zněla věta z filmu Kdopak to mluví: „Zkus procpat něco jako meloun dírou velkou jako citron???“ Jo viděla jsem ho často páč, s Hříšným tancem to byla naše první videokazeta, takže oba filmy  umím zpaměti… Nutno podotknout, že tu větu jsem pochopila až mnohem mnohem později 😆 . Bleeee, ale je to zajímavá představa…

Dá se tohle všechno popsat jako PANIKA? Připomíná vám to něco? Máte podobné pocity? Tak vězte, že v tom nejste samy. Opravdu ne. Takových matek je spousta… Jen se o tom stydí mluvit. Mít dítě je přece zázrak, musím být vděčná, že jsem těhotná… kolik žen chce mít dítě a nemůže? Tak proč zrovna já mám takové pocity? Táhne mi na třicet, už je čas, tak co je špatně, proč nejsem připravená???

Co s tím?

Odpověď na tuto otázku vám bohužel nedám, protože ji neznám. Nevím, kde se ve mně ty pocity vzaly a jak to otočit, aby zmizely. Povím vám jen, jak jsem se s tím vyrovnala já.

Jelikož jsem od přírody trochu flegmoš, tak jsem se s tím docela rychle smířila, páč racionální důvody k tomu, mít už dítě by byly, když se blížila ta třicítka… Nejhůř to šlo asi s tím, že jsem se vdávala těhotná… Nu což, zvládla jsem pařit do rána i střízlivá, co se dalo dělat 😁.

Ale taky jsem zvládla všechno, co jsem chtěla… Koncert Iron Maiden – pecka… Avantasia na Masteru? Ještě větší pecka! 😀 Svatební cesta v Bulharsku? No, tak tu mi dalo dítě pěkně sežrat, páč jsem hned třetí den chytla šílený zánět močáku, takže jsem zbytek týdne proležela na antibioticích… Taky dobrá zkušenost, volat si v Bulharsku doktora 🤦‍♀️😎.

V závěru jsem asi za měsíc skončila v nemocnici, páč mi ten zánět přešel až do ledviny… To máš za to, ty matko jedna nezodpovědná… kdo tě nutil létat skoro ve čtvrtém měsíci do Bulharska??? Jojo, i tak se na mě jedna sestra v nemocnici dívala…

Neva, zvládla jsem to a prcek bez úhony taky… tak jsem to těhotenství nějak doklepávala… Kupovat hračičky? Výbavičku? Dudlíčky? Hrkávečky? Plenečečečky? Cha cháááááá… NE! Kočárek, postýlku, přebalovací pult a nějaké oblečko do začátku… Hotovo! A ne, fakt jsem se nerozplývala tak, jak bych asi měla… Víte co jsem udělala? Měla jsem termín 2.1.2017… Já nakoupila bodíčka s krátkým rukávem!!!😃

Tele, co? No jo, takže jsem hned po návratu z porodnice fičela do Tesca kupovat nové s dlouhým… Ale pozor!!! Neměli bílé, takže já měla to miminko od prvního měsíce v tmavě modrých, zelených a jiných barevných hadřících!!! To jsem za matku, co? O tom, jak jel nahastrošený z porodnice, radši ani nemluvím… 😁.

Ale to už předbíhám porodu… Zákon přitažlivosti je mocný, takže ano, svým strachem jsem si přivolala císaře. Oujupijajeeeeej… No jestli jsem si myslela, že píchání spinální anestezie do páteře a následná rekonvalescence po totálně rozpáraném břichu po pětikilovém miminu bude nějaká legranda, tak to jsem byla hodně naivní… Ale jo, taky jsem to přežila.

Naděje pro vás

Co je ale veledůležité pro vás pro všechny, které bojujete s podobnými pocity, tak tady přichází mé povzbuzení a naděje pro vás… Tak čtěte… Když mě vezli na sál, honilo se mi hlavou tohle: „Tak už je to tady! Konec všeho! CO JÁ S TÍM MIMINEM BUDU PANE BOŽE DĚLAT?????“ A pak to přišlo… doktor mě rozpáral, vytáhl Michiho a ten začal vřískat…

Slyšela jsem jen něco jako „Teeeda, to je ale macek“… a v ten moment jsem začala plakat i já… ne proto, že to byl macek, ale ten moment byl tak mocný!!! (wow, jak to píšu, tak se mi to všechno znovu vybavilo, že šklebím i teď 😆) To byla vteřinová transformace! Fakt, nekecám. Něco neuvěřitelného. V ten moment jsem věděla, že je všechno tak, jak má být a zrodila se čistá láska.

 

Netvrdím, že se to stane vám všem, jsou samože i mámy, které se potýkají s nějakou laktační psychózou, ale tu můžou mít i ty, které se na dítě těšily celé těhotenství… nebo některým to sžití s dítětem trvá o něco dýl než jednu vteřinu… každá jsme jiná, ale chci vám říct, že ač si to třeba teď neumíte představit, je opravdu možné, že zažijete přesně to, co já.

Ano, teď zpětně je mi líto, že jsem si to těhotenství neužila víc… že jsem ho „přežívala“ s pocitem – jooo, jsem těhotná, je to asi oukej… Ale netrápím se tím zbytečně, páč už to stejně nevrátím. Jedinou radu, kterou si vám dovolím dát je to, abyste to prostě přijaly. Zbytečně se nestresovaly, byly v klidu. Potom bude v klidu i to malé až se narodí… Nebojte se, že to nezvládnete, nebo že budete špatné mámy, když vám doma vadnou kytky… Ani toho, že skončí život… Neskončí, jen začne být tak nějak jiný 😉. O tom třeba další článek… Ale určitě to zvládnete, stejně jako já. Držím vám palce ❤ .

Pokud se chcete podělit o své pocity, zkušenosti, dát mi za pravdu, nebo mě odsoudit, budu velmi ráda, když mi napíšete do komentáře ☺ .

Vaše Lenka❤

P.S.: Kdybyste si náhodou chtěly dopředu něco nastudovat, tady je super manuál pro prvorodičky. Pravdou je, že já tehdy nic podobného nehledala, ale teď si říkám, jak by se mi tenkrát hodil 😆 . Ne, nejsem zastánce toho, že si má máma každou prkotinu studovat na internetu, ale zas když vím, že by něco mohlo pomoct, ráda doporučím…😉 . Ale vaše srdce a pocity, to je vždy na prvním místě… což se ostatně dočtete i v tom manuálu💕.

Su holka z Moravy, kerá píše, jak jí zobák narostl. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.