Dělá z nás císařský řez méněcenné ženy?

Tento článek píšu pro všechny ženy, které se tak bojí přirozeného porodu, že by raději z vlastní vůle podstoupily císařský řez. A taky pro vás, ženy, které podstoupily sekci nedobrovolně a teď si vyčítají, že přes veškeré přípravy na porod selhaly a nezvládly své miminko přivést na svět přirozenou cestou.

Mám za sebou dva císaře, nemůžu tedy s přirozeným porodem srovnávat, ale článkem chci říct hlavně to, že rodit sekcí není ostuda, ani zbabělost či slabost, protože si bolesti a nepříjemných věcí vytrpíte též dost. Článek nemá za úkol vás zastrašovat od císaře, ale chci vám jen autenticky a zcela upřímně říct, jak to probíhá, neboť hodně lidí má pocit, že: „Jooo, tys rodila císařem, tak to pohodička, šup šup a bylo to, ne?“… „Porod císařem? To není porod.“ Atd atd…

Chci prostě říct, že i když jsme rodily císařem, jsme hrdinky! Tak čtěte…

Porod je pro mnoho žen velké téma. No asi pro většinu žen, pro které je to aktuální. Pro ty, co už to mají za sebou je to už mnohdy jen bolestná vzpomínka… strašidelný příběh, který v lepším případě není nutno vyprávět dál. V tom horším případě tím příběhem umí děsit další ženy, které pak jdou k porodu s takovým strachem, že nedokážou přirozeně porodit a nakonec vyčerpané rodí akutním císařem. Některé se bojí tak, že si sekci zaplatí na nějaké soukromé klinice.

Další možnost je, že si už mnohem dřív před porodem vsugerují to, že budou rodit císařem, stejně jako já kdysi. Ani nevím, co a kdy mě tak vyděsilo… možná ta nešťastná věta z filmu Kdopak to mluví:

„Zkus prostrčit něco jako meloun, dírou velkou jako citron!“

No z této jediné věty můj strach asi nevznikl, ale když mi při prvním těhotenství doktor řekl, že synek je koncem pánevním, měla jsem radost, že půjdu na císaře. Tak nějak jsem to celou dobu prostě věděla.

Jak budu rodit?

No, a když jsem otěhotněla podruhé, začal se ve mně odehrávat velký boj. Věděla jsem, že se dá po jednom císaři rodit přirozeně a taky jsem už věděla, že to, že z vás někdo vytáhne mimino bez jakéhokoli vašeho přičinění, není taky žádná výhra. Jenže naše první dítko mělo porodní váhu 5020g a bylo mi řečeno, že pokud i druhé bude mít odhad nad 4 kg, bude též následovat sekce.

Takže co teď… miminko rostlo a já netušila, jakou cestou na svět přijde. Otočené bylo dobře, hlavou dolů, ale zdálo se, že to opět nebude žádné mini mimi. Ačkoli věřím tomu, že tělo by si nevzalo víc, než by uneslo a že by dokázalo přirozeně odrodit jakoukoli váhu a velikost, nebyla jsem s tím vnitřně natolik srovnaná, abych si zuby nehty stála za tím, že chci rodit normálně.

Přesto, když mi 10 dní před termínem praskla voda, říkala jsem si, že to dítě snad ještě nebude tak obří, abych nemohla rodit přirozeně. Týden před tím byl odhad 3890g. No, po příjezdu do porodnice, kdy jsem stále ještě neměla žádné kontrakce, jsme si s doktorem řekli, že to zkusíme, i když on už měl pravděpodobně jasno, neboť mi raději ani oběd nedali 😒😁 .

Stejný start pro oba syny

Čekali jsme asi 5 hodin a nic. Ani po kapačce oxytocinu. Ten moment už jsem i já byla smířená s tím, že mě opět kuchnou a druhý syn tedy bude startovat svůj život ze stejné pozice, jako ten první. Už jsem taky věděla, co mě čeká, což je možná ok, ale někdy je lepší nevědět…

Když jsem šla poprvé, neměla jsem tušení, že mi budou cévkovat močák, což není zrovna nic příjemného, ale dá se to vydržet. No když vám to dělají podruhé, je vám nepříjemná už jen myšlenka na to… Kdybyste mě viděli, jak se tvářím teď, když to píšu… 😎. Nuž přežila jsem to a jela jsem na sál s další nepříjemnou myšlenkou – spinální anestezie a napíchávání do zad.

Dlouho před porodem jsem přemýšlela, jestli bych tohle chtěla ještě absolvovat, kdyby došlo na císaře, nebo bych se raději nechala uspat celá. Ještě to ráno jsem říkala, že bych si zvolila celkovou anestezii. Ovšem, když přišel anesteziolog a řekl: „Dáme částečnou do zad, ne?“ ani jsem necekla a odkývala to. Když se mu to pak na sále povedlo napíchnout až na potřetí, docela jsem toho litovala.

Ale co, už nebylo cesty zpět. Hlavně že se to nakonec povedlo. Je pravda, že je to hodně o hlavě, když člověk neví, co ho čeká, je to cajk. Jakmile už však ví, tak si to mnohdy maluje ještě horší, než to vlastně je. Když si teď, po čtyřech týdnech vzpomenu na ten spinál, ještě to cítím v zádech. Ale chtěla jsem stejný start pro oba kluky, tak se vším všudy.

Porod

No, takže si tam tak ležíte na sále, kolem vás milion lidí, nemáte tucha, kdo je kdo a čekáte, kdy do vás začnou řezat. Ale všichni byli milí, musím uznat. Povídali si se mnou, abych se na to všechno moc nesoustředila a sem tam jsme se i zasmáli. Sice necítíte bolest, ale to, že vám vytahují dítě z břicha, cítíte. Obzvlášť když ho jen tak nemůžou vyndat a primářka po vás skáče, aby mu pomohla ven.

Hurá, povedlo se! A už po druhé v životě slyším:

„Panebože to je macek!“

Macek jménem Tobiáš řval jak tur a já s ním samozřejmě ❤. Jen ho trochu otřeli, hned mi ho ukázali. Další láska na první pohled. Říkám si ale, že není možné, aby měl víc než ten první synek… Vždyť je o deset dní dříve. No, tak možné to bylo. Porodní váha byla 5,75 kg. Pecka!

V další fázi, když dokončovali dílo, se mi udělalo blbě na zvracení. Naštěstí jsem si pamatovala z minulého porodu, že mě na to upozorňovali, že se mám hned ozvat, kdyby náhodou, tak jsem se ozvala. Dali mi obklad, cosi mi píchli a bylo dobře.

A co potom?

Jakmile mě zašili, odvezli mě na dospávací pokoj. Nevím, proč se tomu říká dospávací, když spát mě tam opravdu nenechali. Pořád dokola se mě ptali, jestli jsem se léčila s tlakem před porodem, že jsem ho měla vyšší. Ne, neléčila, do p*dele už!

Asi po třičtvrtě hodině mě zřízenec vezl na pokoj. Účinek anestezie začínal odeznívat a nebylo vůbec příjemné, že se mnou borec narazil snad do všech futer, které potkal… Mému břichu se to moc nelíbilo. Takže ihned po příjezdu na pokoj jsem si vyprosila nějaké ty drogy, aby mi bylo líp.

Ale teda nijak extra mi nezabíraly. Asi ani nemohly, když mi do toho kapala kapačka s oxytocinem, kvůli zavinování dělohy, což též způsobilo dost bolesti. Takže přestože jsem byla unavená a chtěla jsem spát, nemohla jsem. Za jedno neumím spát na zádech a otočit jsem se fakt nemohla a za druho to prostě bolelo. Nepovažuju se za nějakou fňuknu, ale nebylo mi do smíchu.

Tobiáš přišel na svět v 15:17 a večer toho dne jsem se už musela postavit na nohy. S pomocí sestry samože, ale i tak… V živé paměti jsem měla, jak jsem po prvním porodu, při prvním pokusu vstát, málem omdlela. Nechtěla jsem, aby se to opakovalo, takže jsem se na to psychicky připravovala celou dobu.

Stále jsem si dokola říkala, že si v pohodě stoupnu a všecko bude dobrý, že tentokrát to zvládnu na jedničku. No jasně že to bolelo jako prase, ale opravdu jsem neomdlela a proběhlo to relativně v pohodě. Udělala jsem pár kroků a vrátila se do postele. Ráno už jsem šla do sprchy. No spíš jsem se ploužila, ale dokázala jsem to.

První noc jsem skoro celou probděla. Nemohla jsem spát kvůli bolesti a taky kvůli tomu, že jsem věděla, že mi na druhý den budou vytahovat dren z břicha a byla jsem z toho nervózní. Ten nepříjemný pocit si člověk taky dlouho pamatuje. Ne, nebudu ho popisovat. Není to nic, co by se nedalo vydržet, to zas jako nééé, ale že by si to člověk užíval, to taky ne.

Každopádně jsem se teda opět celou noc připravovala na to, že to bude fajn a že se mi moc uleví, až to vytáhnou a že se vlastně těším. Musím říct, že to docela zabralo, protože to nebylo tak hrozné jako napoprvé. Možná to bylo citlivější sestřičkou, která to vytahovala, ale bylo to v pohodě. A v ten moment jsem už byla nastavená na to, že už to bude lepší a lepší.

Lepší zítřky

Teda ale načekala jsem se. Rodila jsem ve středu a tak nějak schopně jsem se začala cítit v neděli. Ještě v sobotu jsem trpěla jako prase. To mě začaly bolet i záda. Třikrát píchnutý spinál a ne zrovna luxusní nemocniční matrace mi dali zabrat. Ještě že mi hodné sestry dávaly ty drogy. No ale začínala jsem se bát, že mi líp už nebude. Naštěstí s nedělním ránem už bylo vše mnohem růžovější a slíbili mi, že v pondělí půjdu domů. Tak se taky stalo.

Prcka jsem první dvě noci měla na novorozeneckém oddělení a od pátku už jsem se starala sama. Nebylo to bůhví co, když jsem mu ještě musela chystat Nutrilon, než jsem se rozkojila, ale nějak jsme to spolu zvládli. Teď, když článek píšu, je to 3 týdny, co nás pustili z porodnice a já se cítím opravdu dobře. Nejsem ještě stoprocentní, ale tak devadesátiprocentní určitě ano.

Takže srovnání přirozeného porodu a císaře sice z vlastní zkušenosti nemám, ale jsem si jistá, že jedno mají společné – časem zapomenete na tu i tu bolest a budete se těšit z toho, že jste přivedli na svět miminko, ať už to bylo jakýmkoli způsobem. Musím říct, že kdybych ten článek napsala ještě v porodnici, byl by mnohem pikantnější. Honily se mi hlavou různé myšlenky, ale jak bolest odezní, zapomenete. A tak to prostě funguje.

Co dodat?

Inu, pokud jste z nějakého důvodu rodily císařem, nebo byste v budoucnu rády (nebo i nerady) chci vám říct, že nejste srágory, nebo méněcenné ženy. Bolesti se nevyhnete tak, či tak. Načetla jsem toho o porodech dost, když jsem přemýšlela, jak já budu vlastně druhého syna rodit a jsem čím dál více přesvědčena, že pokud si žena dokáže správně nastavit hlavu, může prožít krásný přirozený porod. Já to bohužel (nebo bohudík?) nedokázala. Ale četla jsem mnoho takových příběhů.

U císaře si tím ale vůbec nejsem jistá, jestli se dá říct:

„Prožila jsem krásný císařský řez. Hmmm a to hojení potom, těch pár prvních dní, to vám byla nááádhera!“

Ale třeba se pletu… Úplně nejvíc bolesti si prožijí ženy, které rodí přirozeně, projde si všechny ty kontrakce a nakonec porod skončí akutní sekcí. To nechceš.

Snad jsem vás moc nevyděsila. Je to samozřejmě bolest, která ve finále stojí za to. Moje kamarádka, která první dítko přivedla na svět sekcí a druhé přirozeně doma, může srovnávat a říká, že přirozený porod je samože lepší. Už jen proto, že tu bolest zapomenete hned, jak je dítko venku, což u císaře teprv ta bolest přijde a trvá trochu dýl.

Abych vás trochu uklidnila, tak ještě dodám, že u prvního porodu to hojení nebolelo tolik co u druhého. Hodně totiž bolelo i zavinování dělohy, což prý u druhého bývá bolestivější. Pokud vás tedy čeká první císař, nebude to určitě taková trága . Shodly jsme se na tom i s mojí nemocniční spolubydlící, že ten první byl lepší, takže to musí být pravda 😉 .

No ale, bolest vydržíme, to je jasný, to hlavní co vám chci říct, je něco jiného. Drahé ženy, pamatujte si, když vám někdo řekne, že jste vlastně nerodily, protože jste po sekci, že z vás to dítě jen „šup šup“ vytáhli, přesto všechno jste naprosto stejné matky jako ty, co rodily přirozeně. Pokud by měla míra bolesti při a po porodu určovat to, jaké jsme matky, tak my, císařovny, musíme být ty nejlepší! ❤

S láskou

Vaše Lenka ❤