Velcí kluci nebečá!

Ked tento článek píšu, eště sedím v nemocnici, zatymco synek odpočívá po obědě. Jojo, moseli sme sa dostat až sem, aby mi v gebuli seply různé věci. Nedávám si to za vinu, vím, že fšecko je v pořádku přesně tak, jak to je, ale take dokážu docela reflektovat, co si z teho mám odnést a s čím pracovat, aby sa to už neopakovalo.

Protože ano, věci sa dějů a my to možeme nazvat osudem, nebo takovým tym “prostě to tak mělo byt” a žit ve stejném tempu a nastavení dál. Nebo sa možeme zastavit a podivat sa, gde je ten háček. Eště je aj varianta C, gdy možeme nadávat třeba na kovid, nebo na vládu, kerá nám zničila imunitu rouškama, nebo na cokoli, enom abysme tú vinu na nekeho hodili a nám sa třeba trochu ulevilo. Ale tym si akorát nahráváme na to, aby sa situace děly znova. Takže je potřeba to pochopit.

Já nechcu do školky

Náš malý měl problém s choděním do školky. Řekla bych od kovidovej pauze loňský školní rok. Celé prázdniny říkal, že do školky nepůjde, ale nakonec jaxi posledích pár dní otočil a vypadal, že sa těší. Tož oukej, byla sem ráda. Enomže ze třídy, kam chodil, mu odešla drtivá věčina spolužáků do jiné a pro nové děti to byl první školní rok, takže nekeré prostě plakaly. To je naprosto pochopitelné.

No a náš Majki, aby jich v tem nenechál, začal plakávat take. Hned druhý týdeň začal soplit, tak sem ho nechála doma. Pak zas chfilku chodil. Už neplakal, aj ked vypadal, že by chcel. Snažila sem sa mu vysfjetlit, že klíďo može plakat, že to je normální, ale že do školky stejně bude chodit a ať si tam najde věci, co sa mu lúbjá a na keré sa těší.

No byl jako statečný, ale viděla sem na něm, že tam prostě nechodí rád. Pak byl teda pro jistotu zase nemocný, tak byl víc jak týdeň doma a ked byl cajk, zase šel. Na celé tři dni. Ked sme ve středu vyrazili do školky, tak jaxi divně šel, tož říkám: “Týýýýjo, tys přes noc vyrostl, tebja tlačá boty!” Tož sme jeli kúpit nové boty, aby chlapečka nebolely nožky.

Nemocnica

Enomže na druhý deň už měl horečku, za uchem grču jak sfiňa a nevypadal moc dobře. Tož sme šli k pani dochtor, abysme nakonec skončili v Brně v nemocnici. Děkuju Bohu a pani dochtorce za to! Aj ked teda nebyla sem v první moment moc ráda. Ale to sem vůbec netušila o nejaké existenci Kawasakiho syndromu, natož že by ho malý mohl mět. Teď doma malý šušeň… Prej že: “No tak ho tady nechte, a jeďte dom za malým.” Tyjo to by mosela byt sakra prekérní situace, abych neco takého udělala. Ked tady vidím a hlavně slyším ty dětičky bez rodičů,  tak je mi upe úzko.

V tento moment si člověk uvědomí, jak je vděčný za to, že má úžasného manžela, kerý sa zvládne postarat o to menší dítko. A aj za zbytek rodiny, kerý mu pomáhal, jaxa dalo.

No a myslím, že v pondělí sme byli tací smutní, že nemožeme jít dom, tak sme si řekli, že si trochu poplačeme, páč víme, že to ulevuje. V tem došla pani dochtorka a mně říká: “Nebojte, on se uzdraví.” No o tem sem ani nepochybovala samože… a malému říká: “A ty nebreč, nebo se ti to zhorší!” Tož mi vyjely očiska a říkám: “Teď mu zrovna říkám, ať si poplače, že sa mu uleví.” Pokrčila ramenama a šla. A to sem eště neřekla, že sem ho mosela nutit plakat, protože on nechcel! On je totiž velký kluk!

Velcí kluci nebečá

No do prdele! Blik cfak… potlačené emoce, proto sme tady! Je jedno, gde to slyšel. Tento program máme fšici. Jinak to totiž neumíme. Tak nás to učili naši rodiče, nich zase jejich rodiče atd atd. Ale teda přimlúvám sa za to, abysme to změnili, protože z teho, že čověk hodně bečí nemoci nevznikajů… ofšem z teho, že si to člověk v sebje tutlá už ano.

Je v tem ale trochu takový háček. Nemožeme léčit naše děcka, pokáď nejsme sami uzdravení. Takže je to v první řadě na nás. My si mosíme poléčit sfoje vnitřní děcénka, abysme to mohli přetrhnút a předávat to dál ináč. Bude to asi bolet, ale já idu do teho. Pro sebja, pro sfoje děcka, pro další generace, keré už si ponesú ten lepší vzorec.