Mateřská dovolená jako druhá šance na život?

Kde se to v ženě vezme, že má najednou pocit, že její dosavadní život, který je podle „společenských norem“ velmi přijatelný, tak úplně neodpovídá jejím představám?

Znáte to, začíná to od základky – musíš se dobře učit, aby z tebe něco bylo… hlavně se dostat na dobrou střední školu a udělat maturitu! Aspoň tu maturitu, páč kdo ji nemá, jako by nebyl… jen výučňák? Nepřípustné!

No a co takhle na vysokou? Vysokoškoláci se mají ještě líp, to stopro seženeš mnohem lepší práci… Mít dobré zaměstnání, to je totiž další level úspěšného života…

Takže když to nebudu nějak extra rozpitvávat, úspěšný člověk je „prý“ ten, který má dobré vzdělání, dobrou práci, manžela či manželku a poslušné děti, které samozřejmě taky povede k tomu, aby se dobře učili a našli si též dobré zaměstnání atd atd atd…

Realita

No a jak to vypadá v praxi? Vypadá to tak, že pokud se dítě ve škole dobře neučí, je automaticky hozeno do škatulky „TEN TO V ŽIVOTĚ DALEKO NEDOTÁHNE“…  to dítě si na tu škatulku zvykne, a tak si tak prostě žije, smířené s tím, že teda asi bude dělat jen nějakou podřadnou práci a nějak ten život přežije.

Ale je tady i druhá škatulka „TO BUDE DOKTOR NEBO PRÁVNÍK“. Nebo nějaká jiná prestižní profese… takže když dítě prospívá s vyznamenáním, je to jasné… Dobře se učíš, jistě nebudeš dělat pokladní v supermarketu, nebo makat někde u pásu. Takže opět má dítko v hlavě zasazeno semínko toho, že nesmí zklamat a musí vystudovat a mít tu nejlepší práci, protože k tomu má předpoklady. Potom v dospělosti ten člověk velmi často vyhoří, neboť má v sobě zaklíčeno, že musí být ten NEJ a valí a valí bez ohledu na to, jak se cítí.

No a jelikož nic není černobílé, je tady třetí škatulka „PRŮMĚR“. Ani dobrý, ani špatný, prostě něco mezi… Hlavně se snaž být lepší než horší, aby z tebe taky něco bylo. Když budeš mít štěstí, dobrou práci taky seženeš.

Je až neuvěřitelné, jak hluboko do podvědomí se dokáže tady to škatulkování zarýt… Tak hluboko, že někteří lidi v těch škatulkách stráví celý život a pak než umřou, litují toho, že nebyli schopní se z nich dostat. A to je smutné. Ale někteří ani neví, že se z nich dá vylézt. Žijí v domnění, že tak to prostě je a má to tak být a je to tak správně. Mám smůlu, narodil jsem se jako „PRŮMĚR“ a podle toho ten život tak vypadá… A to je možná ještě smutnější.

Pravdou je, že nikdo z nás se nenarodil jako průměr, ani jako premiant, ani jako neschopný člověk. Všichni jsme se narodili jako úžasné, jedinečné osoby s určitým potenciálem, kterým máme náš život naplnit. Jenže ten velmi často zakrní už někde na té základce, díky těmto škatulkám a požadavkům „systému“, které se dědí z generace na generaci.

Já byla průměr…

Já si docela úspěšně žila ve škatulce „PRŮMĚR“… Na základce vyznamenání až do devítky – nemusela jsem se učit, šlo to tak nějak samo… kdybych hodně zabrala, mohla jsem být i v té lepší 😆. Střední škola, tam už to drhlo, páč jsem nebyla zvyklá se učit, tak jsem prolézala tak tak a už jsem se pomalu přesouvala do škatulky „TA TO DALEKO NEDOTÁHNE“.

Hlavně udělej tu maturitu! Jooo, povedlo se a protože jsem se teda před maturitou učila, stalo se, že se mi velmi zlepšil prospěch a dokázala jsem se vrátit do „PRŮMĚRU“. Wooooow 😁. No, a když už jsem se tak dobře učila, tak proč nejít ještě na vysokou, že?

Ne, opravdu jsem neměla na to, dostat se na státní vysokou školu, ale maminka mi platila soukromou, protože myslela na mé dobro, abych měla to dobré vzdělání. Já jí za to moc děkuju, nebylo to zbytečné, mám Bc. před jménem – vypadá to fakt dobře na vizitkách 🤣. No ne, i to studium mělo něco do sebe.

Třeba teď po letech teprve zjišťuju, že knihy, které nám ve škole doporučovali k přečtení a ze kterých jsme dokonce dělali prezentace, jsou fakt k něčemu a čtu je teprve teď. To je tak, když člověk ve dvaceti ještě pořádně neví co chce a dělá něco, jen aby to bylo hotové.

Ale k věci. Vystudovala jsem a našla si nějakou tu dobrou práci… Dokonce jsem měla fakt to štěstí, takže dobrou a taky docela dobře placenou vzhledem k mému věku. Ale že bych naplňovala nějaký svůj potenciál, se kterým jsem přišla na svět, to teda asi ne. Jenže mě tehdy ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Žila jsem v domnění, že tak se prostě žije. Od pondělí do pátku do práce, o víkendu se pobavit s přáteli, zresetovat mozky, v neděli vstávat s odporem, že už je neděle a v pondělí zase do práce,… ve středu se uklidňovat, že se půlí týden a v pátek zažívat tu největší radost – konečně víkend… To je přece normální život, všichni tak žijou… Je to ok, buď ráda děvče, za to co máš…

…a pak se to stalo

Žila bych tak pravděpodobně dál, kdybych neporodila dítě. Jeho příchodem se ve mně odstartovala obrovská transformace, která začala přesně v sekundě, kdy jsem poprvé slyšela Michaelův vřískot. Do té doby jsem byla ryze „nemateřský typ“ a najednou ze mě byla máma jako hrom ❤.

A tak nějak postupně jsem začala vnitřně cítit, že nechci žít tak, jak je „normální“. Že chci od života víc, než jen nějak přežít do důchodu. Že nutně potřebuju najít samu sebe a dělat to, co mě baví a naplňuje.

Jsem přesvědčená, že každý človíček, který přijde na svět, má za úkol nás něco naučit. A myslím, že mému synovi se to daří skvěle. Je to ten nejlepší učitel, kterého jsem kdy měla. Dřív jsem si myslela, že já jsem tady od toho, abych ho naučila, jak se žije život. Opak je však pravdou.

Když vidím, jak je čistý, ničeho se nebojí,… vyleze na židli a spadne, ale za minutu je na ní zas… ano, kolikrát mu říkám „nelez tam, spadneš!“ a když spadne, tak se někdy neubráním tomu „já jsem ti to říkala!“ a když tam vyleze znovu, tak se jak tele ptám „ty si už nepamatuješ, jak tě to bolelo, když spadls?“

Přitom ho tolik obdivuju! Omezuju takové řeči, protože přesně takto to máme my dospělí. Jednou si při něčem nadereme hubu a podruhé už se tak bojíme, že nás stojí hodně sil, pokusit se o to znovu. Taky okolí nám říkává „hele, nedělej to, ty si nevzpomínáš, jak dopadlas minule?“. A to nás v tom strachu jen utvrzuje. Takže se fakt snažím to v tom dítěti nepěstovat.

Když se učil chodit, fandili jsme mu, byli jsme šťastní, jak mu to jde, když spadl, řekli jsme „nevadí, pojď znovu, zkus to, bude to oukej“. Jen si představte, že bysme mu řekli: „Ty hele, vykašli se na to, padáš, nějak ti to nejde, no tak prostě nebudeš chodit, no… Asi na to nemáš buňky.“ Docela vtipná představa, že jo? 😃

Ale se sebou takhle zacházíme naprosto běžně…🤔

Zpátky k sobě

Taky se v tom „TAKHLE SE TO MÁ“ světě nějak necítíte? Věříte, že jste se nenarodily proto, abyste život přetrpěly, ale prožily ho naplno? Tak se asi ptáte, jak se vrátit zpátky k sobě, jak najít ten svůj potenciál?

Zkuste si vzpomenout, čím jste chtěly být jako malé? Co to s vámi dělá dnes? Možná je to ono…

Vybavte si činnost, která vás tak baví, že nevnímáte čas. Činnost, při které jste tzv. ve flow…

Napadlo vás něco? A líbí se vám to? Tak SUPER!!! A teď docela zásadní věc – vkradlo se vám do mysli něco jako: „No, ale co by na to řekli lidi, kdybych dělala právě tohle???“ Ne? Tak to gratuluju!!!

Ano? Hmm, tak to je největší překážka číslo jedna, které je potřeba se zbavit. Tato věta už zabila miliony lidských snů. V tomto případě vám pomůže najít si svoje PROČ. Tedy ujasnit si, proč chcete změnu, proč chcete žít jinak… co vám stojí za to, abyste se oprostili od strachu, že okolí vás nepochopí?

Mé PROČ je můj syn. Všechny výmluvy světa dokáže překonat pocit, že má mámu, která má své sny a cíle, které si dokáže plnit v souladu s jeho potřebami, přestože se vymykají těm společensky přijatelným představám o normálním životě.

Máte-li tedy pocit, že chcete taky dělat věci jinak, jděte do toho, ať už je to cokoli! Vylezte z té škatulky, do které jste byly kdysi zařazeny! Teď! Nečekejte až na někdy, správný čas nikdy nebude, vždycky se něco děje. Najděte si svoje PROČ a vydejte se na cestu, která není tolik prošlapaná, ale jo, lidi po ní taky chodí… Ale jen ti, co se odváží… Věřte, že mateřská dovolená je skvělá příležitost k tomu, začít žít ještě více naplněný život.

Tak pojďte do toho, stojí to za to 💕.