fbpx

Zlé děti a citlivé matky

9.5. 2018Lenka Uhrová2280x4

Původně jsem myslela, že můj nový článek na blog bude nějaký super vtipný, abyste se pobavili. Ovšem dnes se mi stalo něco, z čeho jsem spíše smutná, tak se hodlám trochu zamyslet…

Můj Michi

Mám syna. Krásného, zdravého, vysmátého syna, který má radost ze života a já s ním. On je to nejlepší, co mě na světě potkalo a neskutečně ho miluju. Dnes je ve věku 17 měsíců.

To, co lidi trošku zaráží je, že je takový trošku „větší než obvykle“ 😊. Při svém věku váži necelých 18 kg, což mnohdy nemají ani tříleté děti, a taky je dost dlouhý. On totiž už když se narodil, měl 5020 g, takže bohužel nemá základ k tomu, aby byl střízlík. Už v porodnici mu říkali „sloník“. Tehdy mi to přišlo roztomilé. Do osmi měsíců jsem ho plně kojila a krásně prospíval. S ohledem na jeho porodní váhu bych řekla, že podle tabulek. 

Možná si teď někdo řeknete, že mám doma otesánka a že za to můžu já, ale vězte, že když vidím, co zfutrují jiné děti, tak náš malý toho sní polovinu. Navíc je neustále v pohybu. Říkávám, že to dítě je šílené. Pořád běhá. Když jdeme na sraz s jinými maminkami, ostatní děti si umí hrát i v sedě. Ne tak náš Michi, ten se nezastaví. Známí mi říkají, že z toho vyroste, že to vyběhá.

Tak čekám, až se tak stane a pevně tomu věřím. Většina lidí je z něj unešená a líbí se jim jeho faldíky… teda alespoň přede mnou tak mluví a já jim věřím ;). Faktem je, že je opravdu roztomilý. Ale já jsem matka, že, to je jasný, že mi přijde roztomilý. Ale opravdu ho systematicky nevykrmuji, aby takový zůstal.

Zlé děti

No, kde je ale pointa a co mě tolik rozesmutnilo? Dnes jsme byly s kamarádkou, která má podobně starého synka, děti vyvenčit. Cestou domů jsme se stavily pro její starší dcerku ve školce. Čekala jsem na ně a hlídala kluky venku. V tom přišly děti z procházky, a ještě si na dvorku hrály.

Najednou vidím asi pětiletého chlapečka, který se díval na mého Mišku. Ten se smál a měl radost. Klučina odběhl a za chvíli byl zpátky i s kamarádem a ukazoval mu ho jako nějakého exota a strašně se smáli, přičemž ten kamarád říká: „Jooo, ten má teda břuch“ (čti břicho, ale jsem z Jižní Moravy 😊) a pokračovali ve výsměchu.

Když zjistili, že se na ně dívám, tak utekli pryč. Teda to byla šupa! První moment jsem byla úplně v šoku, co si ty děti dovolují, potom mi to přišlo strašně líto a měla jsem opravdu na krajíčku. A mám i teď, když to píšu, abych pravdu řekla. Potom ještě sem tam přiběhli a nakoukli a smáli se, ale vždycky utekli. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Jestli se snížit na úroveň dítěte mateřské školy a začít se jim posmívat, že mají brýle, nebo jim odstávají uši, aby věděli jaké to je… nebo je začít vychovávat a usměrňovat… no ale nakonec jsem je ignorovala. Malý z toho ještě nemá rozum, to je jasný, ale mě teda dostali. Když jsem se na synka podívala, měl pořád ten vysmátý, krásný a bezelstný výraz a o to víc mě to mrzelo. Že on se směje na ně a oni němu ☹.

Tato fotka vypadá, že by si to Michi dokázal vyřídit sám 🙂

Co ty děti přimělo k tomu, aby se mu smály, když jim nic nedělal, jen si vesele seděl v kočárku a žvatlal sušenku? To jsou vážně některé děti zlé? Platí tady taková ta klasická omluva, že jsou to jenom děti, nebo prostě existují i malé potvory? Jak si s tím mám poradit do budoucna? Úplně vidím scénář, jak mi dítě přijde domů ze školky a pláče, že se mu děti smějou, že je tlustý.

To mi srdce utrhne! Jak mu mám vysvětlit, že to, co dělají není správné? Možná si řeknete, že mám udělat něco pro to, aby tlustý nebyl – už jsem mu koupila permanentku do fitka ;)… Ne, vážně toto opravdu není odkaz tohoto článku a rady k tématu nadváhy momentálně nepotřebuji 😉.

Citlivá matka

Jo, asi jsem trošku přecitlivělá, je to mé jediné dítě a chci pro něj to nejlepší, samozřejmě. Možná to řeším trošku předčasně, ale ten pocit lítosti je tak silný, že si potřebuji ulevit. Bohužel mi nejde to jen přejít s tím, že je ještě malý a zatím z toho nemá rozum, tak je mi jedno, že se mu děti posmívají…

No budu se s tím asi muset naučit žít, páč vím, že děti se umí posmívat i zdánlivě dokonalému dítěti, když si zamanou. Jen mi přišlo takové kruté, že se smějí prakticky ještě miminu, které se nemůže bránit. Jasně že se nebude bránit, když tomu nerozumí, ale já tomu rozuměla a fakt mě to vzalo, přestože si možná řeknete, že jsem cíťa matka :).

Avšak uvědomila jsem si s touto příhodou jednu věc. Já nechci, aby se synovi někdo smál, ani aby můj syn byl takový posměváček. Budu ho vychovávat tak, aby věděl, že každý člověk je jiný – někdo je malý, velký, tlustý, tenký, zrzavý, pihatý, kudrnatý,… bohužel i nemocný či postižený… ale to není důvod, aby se jim někdo smál… Doufám, že se mi to povede a nepodlehne tlaku ostatních dětí, které tak bohužel vychovávány nejsou.

Asi vám můj super postřeh přijde jako samozřejmost, ale můžu říct, že pro mě je to něco nového. Ne že je mi nové vychovat ze syna slušného člověka, to ne, ale zatím jsem se tímto nemusela až tak zabývat… Teď se teprve učíme číst, psát, počítat… neee, nevracejte se na začátek článku ověřit si věk, dělám si srandu 😉. Takže se učíme, jak dělá pes, kočka, kráva… říkat mami, tati, babi, dědo,… na hřišti nestrkej ho neplácej ho… ale ne řešit, jestli se někomu posmívat nebo ne. Proto mě to zasáhlo nepřipravenou a jsem z toho taková vykulená.

No a jak jsem byla paf, tak jsem samozřejmě začala gůglit téma, proč se děti posmívají… Nějaká paní psycholožka říká, že je to proto, že nejjednodušší způsob, jak dítě vyzvedne své klady je, ponížit dítě jiné… dá se pochopit. Ale jak se tomu bránit? To jsem taky zjistila, páč jsem Sherlock jako prase. Bylo prý zjištěno, že se děti smějou především těm dětem, které mají předpoklady k tomu, aby se jim bylo vysmíváno. Tyto předpoklady si nesou od svých nejbližších, své rodiny.

Smutné, že? Takže pokud doma dítě slýchá jak je tlusté, ošklivé, levé, nemožné, takové a makové, stane se nejspíš terčem posměchu i ve školce či škole. V tomto případě můžu být klidná, protože toto mého syna určitě nepotká. Může být naducaný, větší než obvykle, nebo mít i jiné chyby, budu ho mít ráda takového, jaký je a bude a budu se z něho snažit vychovat zdravě sebevědomé dítě. Tak přísahám! 🙂

Teda ale je to zajímavé. Než jsem porodila, byla jsem fakt tvrďačka. Dnes mě dokáže rozbulet i lecjaká reklama, a dokonce mě dojímá i naše hymna, což je při právě probíhajícím mistrovství světa v hokeji docela pech… . No ale jak se mám potom ubránit slzám, když se někdo směje mému mláděti? Určitě mě to ještě někdy potká, ale už na to třeba budu připravena, ne jako dnes.

Tak doufám, že příští článek bude z těch pozitivních a třeba i vtipných 😉. Zrovna dnes jsem při jedné FB diskuzi tvrdila, že mám všechno na salámu – jako že je mi všechno jedno. Tak jsem se trošku spletla 😊. Ale nebojte, já se z toho vyspím a zítra už si možná ani nevzpomenu. Vždyť jsem šťastná, že mám krásné a zdravé dítě, přece mě nerozhodí nějací dva malí usoplenci, že jo?

Jestli máte k tématu co říct, budu ráda, když mi napíšete do komentářů. Děkuji 😊.

Vaše Lenka

Jsem máma na mateřské dovolené, která se rozhodla dělat věci jinak. Pomáhám stejně naladěným ženám vybudovat plnohodnotný byznys za pár korun. Můj příběh si můžete přečíst zde >> Jsem autorka e-booku "Rozjeď svůj MLM byznys, aneb v pohodě k finanční svobodě"Více informací najdete tady>>
Komentáře
  1. Leni, rozumím ti. Moje mladší dcerka měla problém po povinném očkování a na nějakou dobu se zastavila ve vývoji. Většinu už dohnala, až na mluvení a „chápání světa“. Momentálně je jí 3 a půl a dr. konečně naznali, že je tu problém a začíná se to řešit. Ve hře je i podezření na PAS. Malá je úžasná, veselej rošťák a vykuk, je i chytrá a šikovná, ale to mluvení je tragédie (není to opožděný vývoj řeči) a ani nechápe otázky typu Jak se jmenuješ? Jak se máš? Kolik ti je let?, barvy, natož čísla, nechce kreslit, číst, vyprávět říkanky, pohádky, ani zpívat. Zato zašroubuje vrut. Je prostě jiná. A mezi jiné děti moc nezapadá. Když už o ni projeví zájem, většinou zas rychle odejdou, protože jim neodpovídá. Už jsme zažili trapné mlčení i poznámky bokem o „hloupé“ nebo „divné“ holčičce, případně „neschopné/špatné/nevěnující se“ matce. Vždycky zůstaneme sami, přiberou ji maximálně do honičky. A rada specialistů? Berte ji mezi děti, ať se zapojí. Ona by někdy i ráda, ale není mezi koho… Tak jsem z toho zatím taková smutná, ještě si živě vzpomínám, jak jsem si jako malá užila, protože jsem byla ošklivá a nosila silné brýle…

  2. Lenka Uhrová napsal:

    Leni, teda to je mi líto, že máte takové problémy. To naše „velikost“ je proti tomu nic. Věřím, že se vám to ještě nějak spraví, aby z tvojí holčičky mohla vyrůst silná žena, jako jsi Ty ;).

    • Děkuji Zase to na druhou stranu beru i jako příležitost k růstu… jak pro dcerku, tak pro mě… to, že jsem kvůli vzhledu i povaze vždycky byla „bokem“ mi sice dost vzalo, ale zároveň i hodně dalo… Věřím, že to tak bude i u vás a přijdete na to, k čemu to bylo potřeba. Pro malého je teď stejně nejdůležitější tvoje bezpodmínečná láska, ve které vždycky najde útočiště ❤

  3. Lenka Uhrová napsal:

    Máš úplnou pravdu, Leni :). Děkuji za Tvá slova!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.