Prokrastinace nebo příprava na porod?

Myslet, znamená ho.no vědět, znáte to? Hm, to já jsem si totiž myslela, že když budu podruhé těhotná, tak to bude uplně boží. První těhotenství jsem si totiž nějak extra neužila. Ne, že by mi bylo blbě, spíš jsem jen nevěděla, co mě čeká… no, nebudu to rozebírat, píšu o tom v článku „Čekám dítě a netěším se na něj“, tak si kdyžtak přečtěte.

No a teď, když je ze mě mamina jak blázen, tak netrvalo dlouho a zatoužila jsem po druhém dítku, že. Tak jsme se s manželem dohodli, všechno proběhlo v pořádku, i když to nebylo na lusknutí prstů, jako s Majklem… museli jsme luskat trochu víc… a já se těěěěšila, jak budu mít parádní buben a jak si to těhotenství krásně užiju a bude to woooow a narodí se nám Rozárka.

Tak jo, pohoda jahoda, první trimestr cajk. Všechno ok, nějaké extra nevolnosti nebyly, tak jsem se nemohla dočkat, kdy už mi konečně vyroste to břicho, dyť na mně furt není nic vidět! Pak jsem se jednoho dne ráno probudila a najednou tam bylo. Velké popraskané břicho. Juchuuuuuu. To jsem ještě měla radost.

Druhý trimestr

Druhý trimestr taktéž pohoda. Sic celý svět zachvátil koronavirus, u nás doma se nějak extra moc nezměnilo. Muž chodil furt do práce a já byla furt doma, takže jaképak copak… Jen jsme museli jezdit na procházku autem s Michim. Jakože jsme vyjeli za dědinu a šli se projít, abychom nemuseli mít náhubky, i když byly samozřejmě nakázané i v prostoru bez lidí… Ne, v přírodě jsme se fakt nedusili.

Chodili jsme na procházky prakticky denně, takže jsem byla docela ve formě. Tady jsem si to ještě pořád vcelku užívala. Dokud to moje břicho nenarostlo do obrovských rozměrů! Začaly mi přeskakovat nějaké nervy v zádech, zvedání z gauče bylo čím dál těžší a začala jsem nějakým zvláštním způsobem pociťovat, že se mi asi tělo připravuje na to, že by mohlo rodit tentokrát přirozeně.

Projevuje se to doteď, takovým prazvláštním tlakem v té oblasti, odkud dítě vyleze. Z prvního těhotenství to neznám. Možná si to nepamatuju, ale myslím, že ne, že se mi tohle prostě nedělo, neboť Michi byl koncem pánevním, takže tam byl asi uspořádaný trochu jinak. Nevím, prostě mě to bolí. Nemůžu stát na jedné noze třeba. Na levé. Jo no, docela tragédie pro běžný život, uznejte.

V průběhu druhého trimestru jsem taky byla třemi lékaři, nezávisle na sobě, přesvědčena, že Rozárka má pindíka. No prosím! Tak to jsem fakt nečekala. Hm, jak snadno se z Rozárky stane Tobiáš. Ne, neplakala jsem kvůli tomu, dokonce jsem se s tím docela rychle smířila. Jen to jméno prostě… strašně se mi líbí… Asi si pořídíme ještě sovu, aby se tak mohla jmenovat.

Jinak jsem vlastně asi ráda, že to bude zase kluk. Zdědí po starším věci… můžou se spolu hezky mlátit… až vyroste, nepřijde nám ve čtrnácti těhotný… ušetříme za tampony, vložky, kadeřníky, kosmetičky a jiné dámské výstřelky… člověk si to prostě musí umět zdůvodnit. A taky – dokud ještě není venku, malililičkatá jiskřička naděje, že se všichni tři doktoři spletli, stále zůstává.

Poslední trimestr

Potom přišel třetí trimestr, zdravotně jsme v pořádku, to je skvělé a momentálně mám přesně měsíc do termínu porodu. Krom toho, že mě bolí záda, u miminkovského východu stále jakbysmet, žebra, otékají mi nohy a prsty na rukou občas vypadají jako dětské Kája párky, je to fakt paráda.

Ráno vstávám s pocitem, že už bych šla ráda zase spát. Jenže to nejde že jo, mám tady ještě Michiho, který potřebuje mámu, která ho obskočí… no, to je trochu odvážný výraz s mou pohyblivostí slona, ale snažím se. Musím ale podotknout, že v jeho tři a půl letech je tak šlechetný, že obskakuje i on mě.

Když třeba potřebuju něco podat a podaří se mi vysvětlit, kde to najde, nemá nejmenší problém mi to přinést. V tyto momenty se mi vždycky vybaví věta mojí mámy: „Ty děcka, to je dobrý vynález.“ Ano ano, používala ji vždy, když jsme jí takhle se ségrou nějakým způsobem pomohly.

Co si budem, někdy je to fakt bomba. Třeba zrovna včera jsem prala a Michi z nějakého zvláštního důvodu miluje pračky a sušičky. Vždycky pere se mnou. Ví, na jaký program zapnout pračku i sušičku. No fakt, tři a půl roku mu je, nekecám. No a včera jak jsem prala, tak jsem si k tomu pěkně lehla a trošku pochrupkávala.

Pračka mezitím doprala a Michi, než by mi to oznámil jako obvykle, tak to prádlo přeházel do sušičky a zapnul ji. Mazec. Nechápu moc, jak dosáhnul na dno naší vrchem plněné pračky, ale nějak si poradil. Je to borec prostě. Já vím, že práce dětí je zakázaná, ne že na mě někdo zavoláte sociálku. Ten kluk to dělá rád a zcela dobrovolně. Ani mu za to neplatím, no vážně.

Takže momentálně jsem v takové fázi lenochoda, který by nejraději jen ležel, páč ze stání ho bolí záda a ze sezení žebra. Břicha jsem se dočkala tak velkého, že se mě dnes paní v drogerii ptala, jestli čekám dvojčata. No, tak to už by mě asi regulérně trefilo. Ne, čekám jedno, pravděpodobně opět nadstandardně veliké, dítě.

Jenže, co je na tom všem nejhorší? Nejhorší je, že jsem to nečekala, že se budu vcelku dost trápit takovýmto způsobem. Myslela jsem, že bude všechno skvělé jako u prvního a že budu do poslední chvíle vitální a flexibilní a všechno bude oukej. Měla jsem teda pořád na všechno čas a teď, když už mě ten čas tlačí, tak nestíhám to, co jsem chtěla do konce těhotenství udělat.

Prokrastinuju, nebo se připravuju na porod?

Dala jsem si za úkol dopsat můj nový e-book, který má navazovat na úspěšný mini e-book „5 TIPŮ, jak efektivně budovat MLM byznys pomocí Facebooku“ a momentálně mám pocit, že toho nejsem schopna. Nevím, jestli je to tím těhotenstvím, nebo jestli to mám prostě jen v hlavě, že jsem tak unavená, nebo líná, nebo nevím, jak to popsat.

Sere mě to. Fakt, že musím být sprostá. Někdy nejsem schopná ani udělat pár základních věcí pro svůj byznys, které mi zaberou jen chviličku. Jasný, můžu si to teď dovolit, být trošku neaktivní, ale vadí mi, že prostě takhle prokrastinuju, nebo co vlastně dělám.

Prokrastinuju, nebo se připravuju na porod? Já se na to strašně nechci vymlouvat, na to těhotenství, opravdu ne. Jenže je to možná  jednodušší, než si říct aaaaaa, jsem prostě líná.

A tak se to ve mně pere. Moje dobrá kamarádka říká:

Buď si to dovol a prostě jen odpočívej, bez výčitek a užívej si to, nebo začni něco teda dělat, když tě to tak sere, páč nic nedělat a ještě se tím užírat, je ta nejhorší kombinace, co může být.

Má pravdu, samozřejmě. Takže já si tady teď píšu tento článek a doufám, že s tím, jak ze sebe hrnu slova, se mi podaří to rozlousknout. Co se asi stane, když ten e-book teď do porodu nedopíšu? Zboří se svět? Těžko. Jenže ty lidi, co mi psali, že se na něj těší, budou třeba zklamaní. Ale jsou to převážně ženy, takže to určitě pochopí, no ne?

A co se stane, když nedosáhnu pozice, kterou jsem si naplánovala mít do porodu ve svém MLM? Též se svět nezboří. Chtěla jsem to, abych mohla být v klidu a užít si šestinedělí bez nějaké větší aktivity. Ale co, dyť to si můžu dovolit i bez toho.

Tak co teď?

Takže co mi z toho vyšlo? Asi takhle – když se mi nebude chtít nic dělat, tak to dělat nebudu a budu si užívat to, že odpočívám! A když pocítím nějaký náhlý záchvěv kreativity, tak budu něco dělat a taky si to užiju, ale nebudu se upínat na to, že mám nějaký limit to dokončit.

To zní jako docela dobrá dohoda sama se sebou, co myslíte? Já myslím, že by to mohlo klapnout k tomu, abych se bez nervů dobrala k porodu.

Čte-li to někdo, kdo se na e-book hodně těšil, tak se omlouvám, pokud bych to nestihla. Můžete mi ale napsat nějaký super speciální důvod, proč bych to měla stihnout, možná mě to nakopne… Ale třeba se ještě zadaří i tak. Uvidíme. Když člověk pustí ten tlak, většinou se stane, že věci se nějakým způsobem stanou.

Takže vám děkuji, že jste tady ten můj výlev dočetli až sem a budu ráda, když se třeba podělíte, jak jste prožívaly vaše těhotenství vy? Chjo, teď se dívám, že moje nohy opět ztratily kotníky… nic, jdu se po nich podívat… nebo radši chrnět… jo, to bude lepší… je čtvrt na jednu v noci.

Jsem na sebe ale fakt hrdá, že jsem tento článek vůbec napsala! Juchuuuuu.

Užívejte života

Vaše Lenka ❤