Trhá mi to srdce

Trhá mi to srdce, ked jich tam dávám, ale co s nima mám dělat?

Přála bych si, aby žádná matka nemosela túto větu nikedy vyslovit. Napsala mi to nedávno kamarádka, ked sme sa bavily o školce. Já samozřejmě chápu, že lidi mosá nejak vydělávat peníze a že prostě nemajú ty děcka kam dat… take vím, že v ČR je to eště wow pecka, že jinde choďá do práce mnohem dřív… ale prostě mi dojde velice smutné, ked mosíme dělat neco, co nám trhá srdce.

Moc bych si přála, abysme si my matky dovolily dělat věci tak, jak chceme, né tak jak by sa mělo. Protože víme, že systém je nastavený tak, že si tři, max štyry, roky doma a že v tych třech rokách už by mělo děcko narukovat do školky a my do práce. Ale sú třeba aji matky, keré sú doma s dalším děckem na mateřské. Ale systém (a okolí) říká – 3 roky!!! Honem, do školky!!!

Pak slyším názory jako – no, furt plače, mosela sem utéct, jinak bych to nedala… Aj bych ho vzala dom, šak nechodím do práce, ale šeci říkajú, že jak mu jednú povolíš, tak si zvykne a už tam nikedy nepůjde… No jo, jasné, děckám sa nemože povolovat, páč oni sú strašní manipulátoři. Už od mimina, co si budem vykládat. Chjo  😏.

Jak to bylo se mnú

Víte, já ked sem eště s pupkem chodila před mateřskú do práce, tak sem si byla upe jistá, že jak děcko bude mět dva roky, šupnu ho do školky a potřasu zpátky do práce. Fuuu, upe sa mi sevřel žaludek, nad tú myšlenkú teď. Brrr. No hned jak sem uviděla mimino, tak mi bylo jasné, že toto pravda nebude. Ba naopak sem začla spřádat plány, jak ostát doma aj po mateřské… Jak vydělávat peníze z gauča v papučách.

Ale přesto sem furt měla jasno, že školka je dobrý nápad. Dyť sa se mnú doma mosí nudit. Ono to ani nebylo špatné ten první rok. Byly mu už skoro 4. Chodil tam rád. Neplakával, nestěžoval si. Krom teho, že si začal kúsat nehty, tak to bylo na pohodu. Horší ten další rok. Děcka s kerýma chodil rok předtym do třídy, tak šly do jiné – většina předškoláci – a ostál sám ve třídě s menšíma dětima, keré furt plakaly za maminkama.

No a náš synek sa přidal k nim samozřejmě. Byl furt smutný, ale já sem furt byla přesvědčená, že do té školky mosí chodit. Vysvětlovala sem mu, že si tam má najít něco hezkého, na co sa može těšit, ale nepomohlo to. Takže prakticky od začátku roku hned soplil a víc tam nebyl jak byl.

Až to vyvrcholilo tym, že skončil v nemocnici. Ale o tem píšu tady, tož si možete přečíst, co nás tam dovédlo. Léčba byla teda zdlúhavá, ale dobré v poho, že od nového roku půjde zas do školky, ale do jiné třídy. K tym předškolákom. Za tři dni zas už nechcel chodit. No spíš za 2 ale ten třetí sem ho eště ukecala.

A teď co? Mám to lámat přes koleno? Nutit ho tam? Zase si vypěstovat smutné děcko, keré nic nezajíma? Každé ráno sa dohadovat esi ide nebo nejde? Kebych mosela do práce, tak by neměl na výběr, to je jasná věc. Ale ked su doma s druhým synkem? Mám ho tam cpat, abych si odpočinúla, že mám doma enom jedno děcko? Jo, tento názor sem také vyznávala… Ale po té zkušenosti z nemocnice mi začly cvakat věci v hlavě jaksi ináč, co sa děcek týče. No a tak je prostě s nama doma.

Dřív sem sa těšila, jak dám děcka do škole a školky a sednu do kavárny a udělám si byznys a bude pohodička. Dneska dokonca uvažuju nad domácím vzděláváním. Přestože ano, bylo by to hezké a jednú sa teho třeba dočkám, že si budu v kavárničce dělat byznys, ale už na tem nelpím, že to mosí byt hned teď.

Naplno sem si uvědomila, jakú sem měla zkreslenú představu o mateřství. Uvědomuju si, že takto to vidí eště drtivá většina lidí, ale věřím, že hodně rodin už to má ináč a bere děti jak lidi.

Proč máme děti?

No taklenc… já zcela upřímně říkám, že pro první dítě sem sa rozhodla „páč už mi tahlo na 30 – tik tak“. A jedno a dost chápeš, gdo by sa otravoval s víc děckama. Prostě chceš mimino, protože sa to tak má. Je to tak zažité ve společnosti. Mosíš mět mimino tvl, gdo sa o ťa postará na stáří? Aha, to je také dobrý důvod.

Enomže s porodem došla transformace. Brutální. O tem si možete přečíst zas tu (to sem eště psala spisovně, ha ha – o přerodu v neandrtálštinu si možete počíst třeba tady až sa vám bude chcet). Takže druhé bejby byla jasná volba. A vůbec teho nelituju, protože ty děcka mňa učá každý deň neco nového. Ano, oni mňa, né já jich. Su strašně hepy že jich mám, neboť díky nim sem sa dostala k takovým věcám, na keré bych dřív ani nepomyslela. Podnikáním počínaje a nejakýma meditacema konče.

A teď poslední dobú eště vidím věci zase jinak. Po té nemocniční zkušenosti sem sa začala víc zajímat o děti. O jejich psychický vývoj, o výchovu atd… až mi došel do cesty projekt Děti jsou taky lidi a tam sa přes Vánoce spustila šílená lavina dětských traumat dospělých lidí a uplně mám neskutečnú potřebu přetrhnút ten řetězec bolesti, co tady všude kolem je. Ty vzorce, co sa předávajů z generace na generaci. Na ty stovky, esi ne aj tisíce příběhů možete kuknút tady.

No a tu právě vzniká moja otázka „Proč máme teda děti?“ Negdy mi připadá, že proto, abysme si měli na kom vykompenzovat svoje dětské bolístky. Abysme to konečně mohli nekomu oplatit. To, že sme jako malí nemohli mět svůj vlastní názor a neumíme ho vyjádřit ani teď jako dospělí. Páč gde bysme sa to take naučili, že? Tak si pořídíme svoje děti, abysme si na tych bezbranných malých lidičkách mohli vybit tú frustraci z našého dětství.

Možná sa pletu, zní to dost drsně, pravda… ale proč jinak bysme sa k nim chovali takovým způsobem? Od narození miminka slyšíte otázku „Tak co, je hodný?“ Né tyvole, bere mi peníze a chodí si pro cigarety tady do obchodu. Jak má byt miminko hodné??? Kedy je hodné? Čeho je hodné? Naší lásky? Pozornosti? Dáme mu to enom ked spí, jak potřebujeme? Ked neplače? Taaak je hodné miminko.

Fuj, je mi z teho zle. A upe najvíc, ked čtete v „odborném“ časopisi, že aby děcko dobře spalo, máte ho nechát vyřvat. Hlavně neudržujte oční kontakt, protože to mimino má promyšlené taktiky, jak získat vašu pozornost! Potfory manipulátorské! Hhhheeee… Jak toto može vůbec negdo řéct? A kolik pediatrů má tento ohromný názor?

Tak jak ked mně říkaly sestry v porodnici, že si na sebja pletu bič, ked to malé vytahnu ze zavinovačky a nechám si ho spat na sebje. Ano, to malé, keré sa narodilo císařem, čiže bylo ode mňa dvě noci preč. Pletu si bič, protože doháňám to, co sme zameškali? To je nejaký blbý ftip, né? Já sem měla milé sestry na salámu, ale né každá ženská je taková. Kór po porodu.

Takže nač ty děti máme? Abysme jich vychovali k poslušnosti… k respektu k autoritám, ať už majů sebeblbější názor… abysme si na kem měli léčit naše mindráky… abysme sa cítili jak vládci světa, že nás negdo poslúchá na slovo… abysme vychovali dobré kuse do systému… aby sa o nás ve stáří měl gdo postarat…???

(Po)Slušné děti

Nekedy mám pocit, že kebych věděla, jaká zodpovědnost je vychovat sebevědomého člověka s vlastním názorem a integritú… že bych si to možná hodně rozmyslela. Ale protože vím, že všecko je v pořádku přesně tak, jak to je, tak su vděčná za ty moje lásky. Protože teprva teď vychovávávám takového člověka ze sebja, abych to mohla předávat jim. A co si budem, práca na sebje je upe to najťažsí. Proto by možná bylo jednodušší nechat si ty staré generační vzorce a řéct: „Já sem to líp neuměla.“ Ale to já nechcu.

Chcu byt s děckama na jedné úrovni. Chcu, abysme sa respektovali navzájem. Chcu, abysme si každý určili hranice, za keré ten druhý nepůjde. Chcu, abysme si uměli vyjádřit lásku. Chcu vychovat slušné ale ne poslušné lidi. Ano, toto šecko bych si moc přála.

Teď sem negde čtla a naprosto s tym souzním – slušné lidi vychová láska, poslušné strach. Tož pome zapomnět na to, jak sa vychovávaly děti dřív. Pome poslúchat naše srdce a né naše stará zranení… Bezpodmínečná láska, to je to, co děti potřebujů cítit. A né enom oni, tož začnime u sebja a ono to pak půjde mnohem líp.

S láskú k šeckym

Vaša

Lenka